Óda na domácí pekárnu

31. srpna 2013 v 13:43 |  Domácí pekárna
Je několik věcí, jejichž koupě nebudu nikdy litovat. Určitě mezi ně patří nosítko pro mimina a domácí pekárna. Nosítko jsme si koupili, když byly Evce asi 4 měsíce, a musím vážně konstatovat, že to záchránilo život nám všem. Evka byla totiž neskutečný uřvanec, což mě jako prvorodičku nesmírně překvapilo. Devět měsíců jsem očekávála krásné voňavoučké miminko, které budu obdivovat, když bude spát v kočárku. Samozřejmě jsem všude zdůrazňovala, že kočárkem se nebude houpat, protože si na to dítě přece nesmí zvyknout. V této vizi mě utvrzovala má mamka, která, když vzpomínala na mě jako na mimino, vždycky popisovala, jak ty první tři měsíce se mnou byly nádherné a hlavně klidné. Pořád jsem spala a ona se nudila, prý tolik knížek kolik přelouskala tehdy, už potom nikdy nepřečetla. Takže během těšení se na mimi, jsem si taky vytvářela seznam knih, které jsem měla v plánu si přečíst.

Ovšem, jak říká jedno české přísloví, člověk míní, život mění (nebo tak nějak podobně). V březnu se mi narodila Eva. Řvala už od prvního dne v porodnici. Slyšela jsem, že děti, které mají novorozeneckou žloutenku jsou zpočátku spavé. Jak jsem toužila alespoň po malé žloutenčičce. Dnes vím, že to byla hříšná myšlenka. Ale co! Jsem žena hříšná. Řev se doma stupňoval a mé zoufalství s ním. Tolik čokolády na nervy, jako jsem snědla tehdy, už asi nikdy nepozřu. Naštěstí to na mé figuře nezanechalo žádnou stopu, protože mi moje voňavé mimi nedalo odpočinout. Na stojící kočár jsem mohla zapomenout. Evička spala ve dne jen v něm, ale po celou dobu jejího spánku jsem jím nesměla přestal houpat nebo se zastavit. Jednou jsem dokonce před lékárnou prosila nějaké cizí paní, aby mi dítě pohoupaly, že musím jít koupit opalovací krém. Houpaly, ale asi špatně, Evka se probudila a domů jsem běžela se řvoucím uzlíčkem. Byla jsem opravdu zoufalá. Na procházky jsem vyrážela 2x denně. Návštěvy u kamarádek si plánovala tak, aby jedno spaní proběhlo cestou tam, druhé cestou zpět. Doma Evka řvala samozřejmě taky, pokud jsem si dovolila ji položit. Vypadalo to, že má na zádech čudlík, který zapne řev, kdykoli si dítě lehne. Nakupovali jsme s Honzou jak zběsilí různé pomůcky. Hrací deku, vibrující křesílko, hrazdičku apod. Nic nepomohlo. Až jednou jsme jeli na víkend na chalupu do Třemešné a Lenka nám půjčila po Cyrilkovi nosítko. Najednou začal být život zase krásnější a růžovější. Evku jsme umístili do nosítka hlavou ven tak, aby na všechno viděla. Měli jsme obě ruce volné a už nás vůbec nebolely. Ani záda nebolela, protože nosítko mělo bederní pás. Zkrátka paráda! Ještě ten víkend jsme si objednali vlastní kousek.

Byl do opravdu dar z nebes. Sice jsem vypadala na procházkách podivně, když jsem si nesla na břiše spokojené dítě a vezla prázdný kočár, ale pohledy kolemjdoucích (ať už znamenaly cokoli) mě nechávaly chladnou. Místo dítěte jsem kočárek obvykle vyplnila nákupem. Zkrátka, když mimino otevřelo oči a začalo křivit pusu a chystalo se k řevu, vytáhla jsem nosítko a šup tam s ním. Byly jsme spokojené obě dvě.

U Evičky jsme s Honzou měli pocit, že jsme něco zanedbali hned na začátku a sami tak vychovali řvouna. S příchodem dalších potomků, stejně uřvaných, jsme pochopili, že to bude spíše genová záležitost. Honza stále tvrdí, že za to nemůžeou geny, ale degeny. Všechny naše tři děti řvaly a prošly nosítkovou fází. Někde jsem slyšela, že časté nošení není pro dítě ze zdravotního hlediska dobré. Naše děti díky nosítku přežili a my taky!

Další opravdu dobrou koupí byla domácí pekárna. Už ji máme několik let a stále ji hojně využívám. Samozřejmě, počáteční nadšení z čerstvě upečeného chleba opadlo. Občas si ho dopřejeme, ale stejně častěji pečivo kupuju. Honza, náš hlavní pekař, už totiž zlenivěl a nechce se mu těch pár surovin do pekárny nasypat a nastavit program.

Já ale pekárnu zaměstnávám velmi často. Ráda peču koláče, vánočky, kynuté knedlíky apod. Naštěstí už je dávno pryč doba, když jsem zápasila s těstem v míse. Ruka mě bolela a obvykle jsem to poměrně rychle zabalila, takže těsto nebylo pořádně prohnětené. Dnes za mě pracuje technika. Mým úkolem je pouze všechno odvážit, nasypat dovnitř a zmáčknout správné tlačítko. Okolí si myslí, že jsem kdovíco, když na talíř naservíruju makové koláče nebo kamarádky a jejich děti pozvu na kynuté švestkové knedlíky jako od babičky, ale ono je to tak snadné s mým pomocníkem. Jsou tedy věci, jako např. houskový knedlík, které bych si v obchodě už nekoupila, protože je umím připravit mnohem lépe a té práce na tom zase tak moc není.

Možná vám, mé milé děti, jednou do výbavy koupím dvě věci: nosítko pro vašeho řvouna (protože geny jsou geny) a domácí pekárnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama