Leden 2014

Muffiny ala koblížky

31. ledna 2014 v 19:24 Muffiny
Tento recept jsem našla na poslední stránce nejnovějšího čísla časopisu Apetit. Pravda, s koblížky, jak je znám já, mají pramálo společného, ale to vůbec nevadí. Snadný, rychlý a hlavně chutný recept. Klasické koblížky čas od času doma s holkama smažíme. Občas je dáme vychladnout na okno a ony dělají, že hlídají, aby jim ani jeden neutekl. Trpělivé moc nejsou. Kdyby koblížky měly v úmyslu vzít nohy na ramena, na talíři by nám jim mnoho nezbylo, pokud by na ně dohlížely zrovna ony. Je to logické, jsou malí a malé děti obvykle nevydrží dělat delší dobu jednu věc. Ovšem i zde výjimka potvrzuje pravidlo.

Co se ale týče řevu a mrčení, je jejich výdrž až obdivuhodná. V poslední době nebylo dne, kdy by někdo z nich neřval. Často se u nás bohužel stává, že ječí minimálně dva kousci najednou nebo, když jeden právě skončí, objeví se u jiného problém, který jde podle nich řešit pouze ohlušujícím řevem. Spouštěčem bývají různé věci: mé rozhodnutí Filipa obléknout, požádání Šárky, aby si umyla ruce či šla snídat. Snažím se předvídat, ale moc se mi to nedaří. Taky má trpělivost má své meze. Obvykle se snažím jim jejich imaginární problém pomoct vyřešit, ale často to končí tak, že se k jejich řevu přidám i já. Naši sousedé už možná stříhají metr a těší se, až se odstěhujeme. Zvyknout se dá na různé věci, ale na toto v žádném případě. Už se o to snažím šest let a pořád neúspěšně.

Když se Evka narodila, byla jedno z nejuřvanějších miminek v okolí. Mamka mě uklidňovala, že jsem si to vybrala u prvního dítěte a druhé bude za odměnu. Po narození Šárky konstatovala, že opravdu nikdy není tak špatně, aby nebylo ještě hůř, a nevěřila, že bych si mohla pořídit ještě jednoho křiklouna. Filípek se zpočátku opravdu zdál být tím miminkem za odměnu. Dnes už je ale někdy miminkem za trest. Řevem se hravě vyrovná svým dvěma starším sestrám. Právě prožívá ukázkové období vzdoru. Nechce se oblíkat, jít ven, nasednou do auta apod. Komplikuje mi to hlavně rána, kdy mám jít do práce a on se najednou sekne. Zatím jsem schopna ho přeprat a nacpat do kombinézy. Ovšem vrazit ho do autosedačky je už o poznání horší. Filip se vypne a nejde zlomit, to už obvykle řveme dva (někdy je nás i víc, pokud má nějaký problém i některá z bab).

Když to vykládám okolí, často od svých starších kamarádek slyším, že bude hůř. Třeba jednou, až se se mnou budou mé těžce pubertální děti odmítat bavit, se slzou v oku zavzpomínám na dobu, kdy se po mně usoplené, řvoucí plazily.


MUFFINY ALA KOBLÍŽKY

140 g třtinového cukru
200 g hladké mouky
1 lžička jedné sody
2 velká vejce
100 ml bílého jogurtu
1 lžička vanilkového extraktu
140 g rozpuštěného másla
marmeláda

Do mísy nasypu cukr, mouku a jedlou sodu a všechno promíchám. V jiné misce krátce prošlehám vejce, jogurt a vanilkový extrakt a pak to vliju k sypké směsi. Nakonec přidám rozpuštěné máslo a rychle zpracuju těsto. Není dobré těsto přemíchat, protože by se to odrazila na výsledku. Těsto by prý bylo zbytečně tuhé.

Do formy na muffiny vložím papírové košíčky, které naplním těstem ze dvou třetin (poprvé mi to přišlo zbytečně moc, ale má to význam, marmeláda klesne dolů). Potom do každého muffinu dám lžičku marmelády a překryju ji zbylým těstem.

Muffiny peču v troubě předehřáté na 170°C 16 -18 minut. Koblihy vyběhnou. Když je vytáhnu, nechám je asi pět minut chladnout ve formě a potom každý koblížek obalím v moučkovém cukru.



Jablkový chlebíček s ořechy a čokoládou

29. ledna 2014 v 10:43 Buchty, koláče, bábovky
Loni jsem si na doporučení Šárky koupila knížku plnou báječných receptů na muffiny, cupcaky nebo cheesecaky. Taky jsem tam objevila výborný jablkový chlebíček s ořechy a čokoládou. Poprvé jsem ho ochutnala asi před rokem a celou dobu jsem se chystala ho upéct. A pořád nepřicházela ta správná příležitost. Až jednou v sobotu byla chuť a příležitost a hlavně jsem si na tuto dobrotu vzpomněla s jednodenním předstihem. Chlebíček totiž potřebuje před upečením alespoň dvě hodiny spočnout v ledničce, noční pobyt mu v žádném případě neuškodí. Miluju podobné postupy, večer si všechno připravím, hodím do ledničky, ráno šup s tím do trouby a okolí obdivuje, jaká jsem úžásná. Přitom je to tak snadné. Chlebíček bodoval i u Honzy, i když obsahoval jablka. Bohužel se učastnil momentu, kdy jsem těsto přendávala z mísy do formy. Nevěřil vlastním očím a zhnuseně přirovnával těsto k obsahu žaludku, když se dostane nedopatřením ven. Nicméně odpoledne se překonal, ochutnal a nezůstalo u jednoho kousku. Dětem vláčná buchta taky chutnala, Šárka si pochvalovala, že tam je její oblíbená čokoláda a nechybějí ani oříšky.

Ono vyhovět Šárce není někdy vůbec snadné. Často mi přijde, že ona ani nechce být spokojená. Kolikrát se mi zdá, že pokud má neřešitelný problém, kterým může otravovat své okolí (tzn. mě a Honzu), je ve svém živlu. Já si celkem za ty téměř čtyři roky už zvykla, bohužel Honzovi stačí k pořádnému vytočení málo. Nedávno jsme ji vzali poprvé bruslit. Evka to už zvládne sama, začala s bruslením loni a letos chodí každý čtvrtek bruslit se školkou. Sice ladné pohyby krasobruslařky ještě dlouho pravděpodobně nepředvede, ale dokáže se na ledě bez asistence kohokoli jiného pohybovat, a když spadne, sama se postaví. Honza se teda věnoval pouze Šárce. První kolečko kolem ledové plochy jim trvalo 20 možná i víc minut, s Filipem jsme na ně čekali na tribuně a musím říct, že jsem byla značně překvapená, když oba absolvovali první kolo s úsměvem. Pak Šáruš chtěla dát pauzu, když ovšem zjistila, že jí Honza ujíždí za Evkou, chtěla zase zpátky na led. Asi si uvědomila, že už dlouho nikoho neprudila a potřebovala to dohonit. Na ledu jen stála, nechtěla bruslit, ale ani ho opustit. Nějakou dobu to Honza zvládal, ale nakonec mi ji nasupeně přivezl a pak následoval klasický scénář. On naštvaný, já naštvaná, že on nechápe naše dítě a nechce mu dopřát sportovní vyžití (Honza totiž pronesl, že ji v žádném případě nebudeme kupovat lyžařskou helmu a lyže - chceme jet na hory - protože jsou to v jejím případě určitě vyhozené peníze). Šárka měla důvod ječet a byla pravděpodobně nejšťastnější člověk v našem autě.

Kolikrát se snažíme její problémy předvídat a vyřešit je ještě dřív, než začnou, ale nějak nám to nejde. Problém číhá všude. Třeba večer Šárka potřebuje mít plnou postel nejrůznějších věcí, nesmí chybět polštář, peřina, minimálně dvě deky na zabalení čokla a ještě jedné bebechy a spousta dalších blbin. Jednou dokonce si tam hodila Filipovu plínu, Honza si myslel, že je nepoužitá, bohužel opak byl pravdou. Včera opět neuměla usnout, přivolala Honzu, protože potřebovala, aby krokodýlovi zapnul bodýčko. A tak tady žijeme.


JABLKOVÝ CHLEBÍČEK S OŘECHY A ČOKOLÁDOU

175 g másla (pokojová teplota)
140 g hnědého cukru
2 lžíce jahodové marmelády
2 vejce
140 g hladké mouky
1 lžíce prášku do pečiva
1 lžička skořice
100 g nasekaných vlašských ořechů
50 g tmavé čokolády
2 jablka (oloupaná a nakrájená na kostičky)

Do mísy vložím máslo, cukr, jahodovou marmeládu a všechno vyšlehám. Výsledek má být světlý a nadýchaný. Přidám vejce a mixuju dál.

V jiné míse smíchám mouku, prášek do pečiva, skořici a přidám do máslové hmoty, promíchám, přidám ořechy, čokoládu a jablka a opět pořádně promíchám. Tentokrá už pouze rukou. Mísu přikryju folií a vložím do ledničky, stačí 2 hodiny, ale noční pobyt neuškodí.

Těsto přendám do formy na chlebíček (asi 23 x 13 cm) vymazané tukem a vysypané moukou. Vložím do trouby vyhřáté na 170 °C a peču přibližně 50 - 60 minut. Opět lze použít test špejlí, pokud chceme zjistit, jestli je chlebíček upečený. Špejle musí být čistá, ovšem, pokud se strefím do čokolády, půjde to poznat. Formu vyndám z trouby, nechám pár minut zchladnout a potom chlebíček opatrně vyklopím.






Bagety nejen na snídani

29. ledna 2014 v 9:49 Pečivo
Ranní vstávání je boj. Samozřejmě nejsem jediná, která ráno nestíhá, řve po dětech a děsí se, že nebude v práci včas. Od září pracuju, začínám v osm, takže ráno je u nás fičák. Za půl roku jsem vypozorovala, že, ať dělám, co dělám, na vypravení sebe a svých tří pokladů potřebuju jednu hodinu. Pod hodinu to zkrátka nedávám. Pravda, nutím své děti snídat, na což ony potřebují dobrých dvacet minut. Honza ráno vypadne po šesté, když si stěžuju, radí mi, abych je nenutila ráno jíst, však on to taky nikdy nedělal. Mám ale svou hlavu, tvrdím, že snídaně je základ, a dokonce byly doby, kdy jsem z domu nedokázala vyjít, aniž bych něco snědla. Bohužel dnes je realita úplně jiná. Stále tvrdím, že mé děti mě zatím naučily dvě věci: zhltnout jídlo během několika sekund a hlavně nesnídat. Vím, že je to špatně, ale do mé hodiny se snídaně nevejde. Obvykle do sebe hodím caro a jím až ve škole. Pokud ale stihnu něco upéct, mám co jíst. Já totiž časně ráno nic jiného než kus koláče nebo bábovky nedávám. Chleba nestíhám chystat a jogurt nemusím. Naštěstí si holky oblíbily čokoládové kuličky v mlíku, které občas vystřídá jogurt. Chleba s něčím u nich nepřipadá v úvahu, protože to bychom z domu nevyšli asi nikdy. Ráno potřebují něco, co nevyžaduje kousání. Filip jde zatím bohužel v otcových šlépějích, zvládne vypít mlíko, občas sní několik suchých kuliček. Dopoledne ho hlídá mamka a ta ho vždycky přesvědčí kuličkám a mlíko ještě něco dalšího poslat. Rekordmankou v pomalosti by se pravděpodobně mohla stát naše Evka. Včera jí například trvalo sníst snídani téměř 40 minut a stejně část cereálních kuliček nasáklých mlíkem putovala do koše. Pomalu se blížila sedmá, čas jít do školky, madam hypnotizovla misku a nic. Naštěstí se celkem rychle oblékla. Takže to na závěr zhodnotila následovně: sice není snídaňová šikulka, ale oblíkací určitě ano.

O víkendech nikam nespěcháme, na snídani máme čas. Děcka obvykle žebrají, až jim udělám palačinky nebo lívanečky, takže minimálně jednou za víkend musím něco takového připravit. Protože jíme později, jsem schopná pozřít i něco slaného. Honzovi palačinky nevadí, ale taková právě upečená bageta se salámem či sýrem převálcují i ty nejlepší palačinky. Nedávno jsem si zase hrála. Podle Paula Hollywooda jsem večer připravila těsto, ráno hopla z postele, vymodelovala dvě bagety, hodila je trouby, skočila zpátky do postele a do hodiny se celým bytem linula nádherná vůně čerstvého pečiva. Určitě to někdy zase zopakuju.

MINIBAGETKY PODLE PAULA HOLLYWOODA

Na dvě bagetky:

250 g pšeničné chlebové mouky
5 g soli
5 g sušeného droždí
2 lžíce olivového oleje
180 ml studené vody
semolinová mouka na poprášení

Nejprve vložím do mísy mouku, sůl na jednu stranu a na druhou nasypu droždí. Určitě lze toto těsto hníst rukama, ale od té doby co mám svého miláčka robota, moje ruce i pekárna odpočívají. Nasadím do robota hák na hnětení těsta a zapnu přístroj na pomalé otáčky. Postupně do mísy přidávám mouku a olej. Asi po pěti minutách zvýším lehce rychlost a hnětu asi 10 minut. Pokud je těsto příliš tuhé, přidám trochu vody. Výsledné těsto musí být vláčné, lesklé a elastické. Snadno by mělo jít natáhnou až do 30 cm. Z těsta udělám kouli a vložím ji do olivovým olejem vymazané mísy a klidně přes noc nechám odpočívat, ale stačí i dvě hodinky.

Těsto by mělo zdvojnásobit svůj objem. Po dvou hodinách ale není špatné vyndat ho z mísy, hodit na moukou poprášenou pracovní desku (určitě stačí jen hladká mouka, Paul ale míchá hladkou se semolinovou) a chvilku si s ním pohrát. Klouby prstů ho lehce pomačkat, přeložit a znovu pomačkat. V této fázi vymodeluje Paul dvě bagetky, ty vloží na plech pokrytý pečicím papírem a nechá bagetky ještě asi hodinu kynout. Pokud ale chci mít bagetky na snídani. Nechám těsto v míse kynout, po dvou hodinách ho znovu prohnětu a vrátím zpět do mísy. Ráno vyskočím z postele, rychle vymodeluju dvě bagetky, hned to hodím do trouby a skočím zase zpátky do postele. Těsto sice na plechu znovu nekynulo, ale s výsledkem jsem byli moc spokojeni.

Bagetky se pečou ve vyhřáté trobě na 200°C. Před tím, než je vložím do trouby, je lehce popráším moukou (hladká + semolinová) a ostrým nožem udělám lehce tři zářezy asi 2 cm hluboké. Spolu s bagetkami vložím na spodek trouby i misku s vodou. Voda udělá v troubě páru a ta prý pomůže vytvořit krásně křupavou kůrku. Po 25 minutách by se měla teplota snížit asi na 180°C a bagetky péct ještě dalších 10 minut. Hotové mají mít zlatavě hnědou barvu.